Den první: sobota 29. 8. 09

6550 km do cíle, aktuální britský čas 15:28 (o hodinu míň než v ČR), do cíle nám zbývá 7:45 hodin čistého času, lokace Atlantický oceán. Taková je bilance právě pro tento okamžik. Cestující přede mnou si opět sklopil sedačku do polohy v leže, čímž mi znemožnil jakýkoli pohyb. Je přecitlivělý, na očích má chránítko očí a stále něco řeší: slunce, nevhodná poloha opěrky hlavy, málo pití, špatné jídlo… Typický podrážděný homosexuál, který připomíná rozmazleného parchanta na pískovišti, jehož náprava má podobu pár facek a nucené práce.

Právě jsme po obědě, trávíme kuřecí s těstovinami na toskánský způsob a čokoládový moučník. Vzhledem k tomu, že sedadla paluby letadla byla rychle obsazená, sedím na druhém konci místnosti, než malá Emma a Katka. Sedím vedle asi padesátiletého Itala, který si objednává lahvičku a lahvičkou čeveného vína a momentálně si prohlíží časopis s novinkami ze světa módy a elektroniky. Je stylový, stejně jako všechny stylové stránky jeho lifestylových časopisů pro pány. Později z jeho rozhovoru se stewardem vypadne, že letí do Las Vegas a neumí skoro vůbec anglicky.

Říkám si jak ten čas letí, ranní loučení na Ruzyni mi příjde jako před malou chvílí, přitom jsme urazili už několik tisíc kilometrů. Vstávání ve čtyři mi kupodivu nedělalo žádné problémy. Měla jsem sbalené věci a kupodivu ve mně ani nevrholila cestovní horečka, zdá se, že cestovat v uzavřeném prostoru letadla mi od poslední jízdy nebude činit žádné potíže. Asi v sedm hodin se odbavujeme na check inu a vyražíme směr svět. Loučení nesnáším, bylo mi hodně smutno, ale nepříjemné loučení sebou vždycky přináší něco nového.

Let na londýnské letiště Heathrow uběhl celkem rychle, tam jsme s Katkou a Emmou seděli vedle sebe. Na letišti jsme koupili pár dárků a tradá to Dallas!