Poslední díl a poslední den – 21. den
Cesta domů
Ačkoli bych měla dopisovat dny, které se proměnily v psací rest v mém cestovním deníku, nemůžu si odpustit popsat pocity z Londýnského Heathrow letiště. Konečně jsem si seřídila čas na svém mobilu, alespoň jeden ukazatel by měl odpovídat realitě. Můj notebook stále ukazuje čas 12:30 v ČR, mobil jsem tedy z texaských 3:30 přeřídila na britských 11:22.
Let z Dallasu byl celkem příjemný, spolusedící byl z Bali, studoval v San Antoniu Navy a po pěti měsících se vracel domů. Na batohu mu visela Minnie Mickeyho Mouse v růžové sukýnce a zářivě zelený skořepinový kufr na kolečkách spíše připomínal taťku jedoucího ze zábavního parku než vysloužilého námořníka… Jeho čekaly dvě hodiny na přestup a ještě 6 hodin letu, mě přesně naopak. Mám za sebou přesně půlku. Tři hodiny není možné odhadnout, který gate bude ten můj a tak sedím tam, kde je nejméně lidí s výhledem na startující letadla. Přešla na mě další únavová krize a tak jsem si koupila mé oblíbené Caramel Macchiato od Starbucks. Ovšem zdejší obsluze se opravdu nepovedlo, namísto bílé pěny zdobené sladkými karamelovými linkami, mi v kelímku plave béžová břečka s chutí almonds. Snad má kofein, na reklamaci nemám sílu a asi ani slovní zásobu 🙂 .
Nechce se tomu věřit, ale let USA do Evropy velmi rychle uteče. Pokaždé, když se v obrovském kolose vznáším nad bílými chomáčky mraků, říkám si, jaká je to bomba přemístit se z jednho kouta světa na druhou za tak krátkou chvíli… Přijde mi to jako před chvilkou, když jsme se s Katkou a Emmou loučili na letišti v DFW. Loučení opravdu nesnáším, ale zřejmě nejsem sama.
Proto se vracím v k výletu ve Wichita Falls…
Wichita Falls
Je středa večer, v televizi běží velmi sledovaný pořad o modelkách, kde porota z davu mladých holek s životním cílem stát se modelkou, vybírá několik vyvolených, které obdrží skvělé kontrakty. Ty co se nedostanou do užšího výběru, se hroutí v pravém americkém stylu.
Dnes jsme se vrátili z Wichita Falls, rodného města Kevina. Bydleli jsme tam u jeho rodičů. Toto město se mi hodně líbí, je menší, útulnější než průmyslové Saginaw, ve kterém bydlíme teď. Vstupní halu už nezdobil přezdobený vánoční stromek, ale živé rostliny v obřích květináčích a nálada už nebyla tak smutná jak tomu bylo naposled. Na zahradě jim běhá nový pes, Pesso, původní rasa boxera se někam zaběhl a tak si koupili nového. Jen pro představu, za každého domácího mazlíčka se platí jednorázový poplatek 500 dolarů a to i za kočku! S mámou Kevina, Debbie, jsme navštívili zdejší obchody a fast foody, musím říct, že Pizza Hut má opravdu skvělou pizzu a hlavně jejich garlic breadstick jsou epesní. Pro představu jsou to asi 15×2,5×2,5 cm dlouhé sticky z bílého pečivového těsta s křupavou krustou tvořenou z česnekového másla. Ovšem pravá texaská jídelní nadíka nás tepve čekala. Z protějšího domu přes ulici se linula kouřová vůně uzeného masa. Děda a babička zjistili, že jsme opět navštívili jejich rodné město a tak děda Ken chtěl předvést své kulinářské umění. I loni na Vánoce, při naší poslední návštěvě, se snažil uvařit pravé texaské jídlo, abychom toho co nejvíce ochutnali. Je to neuvěřitelně hodný člověk a neuvěřitelně dobře vaří. A mluví jako typický kowboj hlubokým hlasem a typickým přízvukem. Zde by se hodilo tlačítko ’sound’. Vůně uzeného šla opravdu z protějšího domu. Děda připravil smoked pork s úplně libovou chutí. Jedno byly žebírka a jiné maso roast beef nakrájené na tenké plátečky. Nechyběl typický bramborový salát, který má pokaždé jinou podobu a zelenina. Na mé přání mi děda prozradil své kulinářské tajemství a slíbil, že mi namíchá koření, které masu dodá on báječnou chuť.Děda bohužel navštíví Katku až v neděli a tak kvůli mému dřívějšímu odletu se nepotkáme.
Naše první řízení auta v USA
Konečně máme k dispozici auto. Čekali jsme na technickou a podobné nezbytnosti. Začíná námpojízdný život pravůch Američanů. Řízení jsem nechala na Katce, protože jsem si nevyrobila mezinárodní řidičák. Jemonže s jídlem roste chuť a už na druhý den nám výlet do blízkého (asi 10 minut jízdy vzdáleného) Walmartu nestačil. Další den jsme se rozhodli jet do Ikea. Cesta vede po higway a tak Katka přenechala řízení mě, třeba evropský řidičák taky projde 🙂 V USA je výhoda ta, že pokud řidič npřekročí jízdu či neudělá přestupek, policista ho nemůže jen tak zastavit, naopak si na něj v takovémpřípadě může stěžovat. Prostě kdo si chce honit triko, musí k české policii 🙂 .
Dle itineráře google maps by cesta měla trvat cca hodinku jízdy, ve špičce maximálně hodinu dvacet. Vytiskli jsme si legendu všech exitů a loopů a vyrazili jsme směr Frisko, což je nákupní plocha na sever Dalasu. Hodinka jízdy se proměnila ve čtyři hodiny úmorného bloudění. Bohužel zdejší exity jsou sic velmi dobře značeny, ale řidič musí vědět, zda jede na north, west, east či south. Pak se ještě rozdělují na další a další specifika. Prostě jsme se měli vyhnout šestiproudové Dallaské highway a namísto toho jsme tam dojeli.Bez mapy to nešlo, ale i s ní jsme měli docela problém. Na naši obhajobu, i zkušení řidiči-amíci se často pletou… Ve Frisco je neuvěřitelně hodně areálů shopping mallů. Vzhledem k tomu, že s naším prvním autovýjezdem začalo i neuvěřitelně deštivé počasí, řídilo se o to více báječně. Chvílemi nebylo vidět na krok natož na návěstní tabule s čísly a písmenky. V Ikea jsme nakoupili všechny potřebné věci, které Katka potřebovala do své domácnosti a jeli jsme zpět.Na procházky shopping mallem nezbyla energie nám, natož Emmě, která se patřičně hlásila o slovo 🙂 .
Domů jsme dojeli za neuvěřitelných 50 minut! Asi bych měla udělat sronání Ikea u nás a v Texasu, tak je úplně stejná, jen místo Kč jsou tam dolary a v oddělení ložnic jsou jejich typické vrstvené matrace, které připomínají postýlku princezny, která spala na hrášku. Také mají jiné švédské masové kuličky. Ačkoli si člověk řekne, takna mraženémproduktu se nic nedá zkazit, tak já tvrdím, že dá. Dovolím si je podezírat z toho, že dle svého zvyku v kuchyni je jednoduše hodí do mikrovlnky a je hotovo… O bramborové kaši raději pomlčím a v postmixu na bezedné nápoje nechybí veškerý výběr jejich sladkých nápojů a LED! Jen ty skleničky jsou stejně velké, tedy stejně malé jako u nás…. Prostě až půjdete do Texaské Ikea, najezte se předem.
Směr Ikea jsme se vydali ještě jednou, tentokrát do cheescake factory, továrny, kde se vyrábějí pravé cheesecaky a jsou neuvěřitelné dobré! V životě jsem se tak jednoho kousku dortu nepřežrala! Já si dala s makadamovými ořechy a z karamelem, Katka s malinami.
Ještě jednu věc byh ráda do svého deníku zanesla. Je to jednoduchost. Jak jednoduché je, bankomat na peníze, lékárna či občesrtvení je jako drive. Přibrzdíte auto a jedete dál. Nejvíce mě dostala banka drive. Přijdete ke stojánku, vložíte do obalu na potrubní poštu šek či příkaz úhradě, banka obal vcucne, za chvíli vyplivne s potvrzenou transakcí, případné dotazy s vámi komunikuje paní v bance přes mluvítko. Vše je do 3 minut vyřešeno! Asi nemá cenu zdůrazňovat, že bankomaty nejen peníze vydávají, ale také berou, aniž by vám nepřijemná obsluha oznámila, že vás nemusí obsloužit, když se jí nebudete líbit. Automaty na zapůjčení DVD jsou taky úplně všude a nonstop… Jdu ještě udělat pár koleček po terminálu a pomalu si přisednu ke svému gejtu….
