Při slovech “trapas v restauraci” se každému jistě vybaví notoricky známá část ještě známějšího filmu Pretty Woman. Elegantní Wivien v malých černých váhavě počítá hroty vidliček a během zápasu se šnekem se ji se slovy”sv..ě klouzavý” vymrští rovnou číšníkovi do dlaně. Každý má své poprvé a totéž potkalo i mě – v japonském sushi baru.

Hůlkami jíst umím, kdysi jsem měla možnost spřátelit se s Číňany žijících v naší zemi. Kromě vyžádané přednášky o čínské kultuře mě potkal i dril manipulace s hůlkami. Zprvu se mi nemotorně mrskaly mezi prsty, ale po chvilce už hroty dřívek energicky vydávaly kvalitní zvuk.

Když jsem dostala pozvánku na oficiální představení nového kosmetického výrobku do Sushi baru, měla jsem i přes lehké obavy z ostudy radost z testování nového jídla. Alkohol v pidi mističce mi připomněl, že i ze švestek se dá dělat výborné víno a napadlo mě, že bych si tímto lahodným pitím mohla rozšířit domácí vinotéku. První chod. Na tmavém hranatém talíři s bílým japonským písmem se kroutily chomáče tence nařezané mrkve a ředkve a vedle se v bílé mléčné omáčce koupaly krevety a kostky avokáda. Vítězství je moje a já dojídám poslední lahodnou krevetu s avokádem. Jídlo mi chutná. Dle standardního postupu odkládám na talíř hůlky a obsluha talíř odnáší. Zde se objevuje první chyba. Hůlky se ponechávají i pro další chody.

Další chod. Na tmavém, tentokrát větším hranatém talíři s bílým japonským písmem, se honosí precizně srovnané válečky sushi. Zde se objevuje následek první chyby, protože nemám čím válečky jíst. Požádám tedy obsluhu o nové hůlky a pouštím se do válečků z rýže, syrových ryb a mořských řas. Nenápadně se otočím k jinému stolu, kde konzument suverénně namáčí kousky, znovu podotýkám, kousky sushi do podélné keramické vaničky, která celou dobu ležela po mé levé ruce.

Dle tmavě hnědé barvy usoudím, že je to sojová omáčka, která celou dobu v baňaté lahvičce stojí na stole. Pokusím se jídlo rozdrolit hůlkami, abych mohla taktéž namáčet jídlo v lázni, bohužel se trhání nedaří. Celé sushi do úst nedám, bojím se totiž, že neznámé krmě ve mě probudí dávivý reflex. Přistupuji k nejpodlejšímu, ale pro mě nejspásnějšímu řešení, a požádám obsluhu o příbor. Kovový nástroj je vůči miniaturnímu pokrmu brutálně mohutný a krájení dokonalých válečků mi najednou příjde jako maximální zneuctění díla. Nic. Konečně také máčím jídlo v omáčce a dávám do pusy. Objevuji kousky zázvoru a wasabi pasty. Ta mi taky chutná, i když hodně pálí. Druhá chyba, třetí, čtvrtá,… Do lázně se sice nalévá sojová omáčka, ale rozmíchá se v ní pálivá wasabi pasta, aby se tak smísila v sladkopálivý sos. Sushi se může jíst rukama, namočí se do omáčky ozdobí naloženým zázvorem a normálně ukousne. Něco jako chleba. Druhý chod je oproti prvnímu jiný, na chuť syrových ryb si zvykám, ale žaludek na novinku reaguje jinak a navozuje pocit, že okamžitě se musím najíst něčeho normálního. Sním asi 4 válečky a zbytek nechávám na talíři.

I když tuším, že následuje další chod, raději se zvednu a post-prezentační oběd opouštím. Naštěstí nejsem sama. Cestou si kupuju sušené banánky v jogurtu a je mi dobře. Během chroupání přemýšlím, zda je to se sushi stejně jako se spoustou jiných věcí v životě – že k té chuti člověk prostě musí dozrát.

Pro příště si předem nastuduji trochu teorie.

Vše o sushi

Restaurace a názvosloví sushi

Kamenný a online obchod sushi surovin

Video jak sushi připravit

Video jak správně připravit sushi rýži

Video jak sushi jíst